Dánské listy (2.díl)

God dag! Pozdrav z fronty, chtělo by se říct :) Protože v Dánsku začíná i semestr k prvnímu září, tudíž mám teď za sebou 3 týdny školy a další se na mě nezadržitelně valí. Přiznám se bez mučení, že počáteční slepé nadšení ze školy pomalu opadlo, ale to čistě jen z toho důvodu, že se po mě vyžaduje nějaká práce. A na to jsem nebyla celé léto zvyklá :) Jinak způsob výuky a jednání se studenty je tu ... prostě úplně jiný než u nás. Ale vezměme to od začátku.

Lyngby Sø

Na Dánsko už jsem si stačila po těch pár týdnech poměrně zvyknout. Pomáhá i to, že Kongens Lyngby (což je město na severním okraji Kodaně, kde se moje škola nachází) má něco jako kopec, a tak to není úplná placka. Vzhledem k tomu, kolik se tu všude pohybuje cizinců, je spousta nápisů a značení i v angličtině, což taky dost usnadňuje život. Protože - řekněme si to narovinu - dánština bude asi nepřekonatelnou výzvou. Vlastně budu ráda, když budu po pár měsících schopna aspoň poděkovat a pozdravit :) Taky na všudypřítomné sebevražedné cyklisty jsem si už přivykla. Na kole tu drandí malý děcka, dospělí všeho druhu a oblečení, i starší lidé, ti odvážnější mají helmy, ti méně helmu a tříkolku. Na cyklisty je potřeba dávat si fakt pozor, protože se většinou např. vystupuje z autobusu rovnou do cyklostezky ... Hned první týden školy jsem měla malou kolizi s cyklistkou (asi cyklistkou, v té rychlosti jsem to nepostřehla, ale podle hlasu ...). Zamyšleně jsem procházela hloučkem lidí u zastávky, nevědomky vkročila do cyklolajny, když v tom mi něco přejelo špičku nohy, mihlo se to kolem a otočilo mě o stoosmdesát stupňů. Bylo to tak rychlý, že jsem vlastně ani moc nepostřehla, co se stalo. Jen jsem slyšela "f..king b..tard!" a všimla si vyděšených pohledů kolem stojících lidí. Tu špinavou stopu mám na bílé botě doteď.
Cestování hromadnou dopravou je tady v Dánsku poměrně drahý (což vysvětluje to množství cyklistů). Od druhého týdne semestru sice bydlím v kontejneru přímo v kampusu, ale ještě předtím jsem si pořídila "šalinkartu" na pár zón. Dojížděla jsem totiž z městečka Farum, který je poměrně daleko od školy (tudíž název FARum docela sedí). Poznámka pro Brňáky - měsíční šalinkarta tady stojí o dost víc než čtvrtletní u nás. Když jsem si byla vyřizovat tuhle srandu na hlavasu, předložila jsem pánovi za přepážkou svoji občanku, aby mohl moje složité jméno opsat. Až po pár dnech jsem si všimla, že mě ten milý zaměstnanec drah přejmenoval na "Tereza Boskovice". Už chybí jen dopsat "von" :)

Zmínila jsem se, že nejsem přímo v Kodani, ale tak trochu na jejím předměstí. A jsem vlastně ráda, protože Lyngby je krásné klidné pádesátitisícové městečko, kde se dají najít parádní místečka, skutečné kavárničky a nikdy to není moc daleko k jezeru nebo do lesa. Stejně tak to mám něco přes hodinku pěšky na pláž, takže plán na některý další víkend je jasný. 

StreetFood

A teď k jídlu! Snažila jsem se svou lámanou angličtinou už několika lidem vysvětlit, že jsem opravdu zvědavá na dánskou kuchyň, že mám ráda jídlo a chci ochutnat všechno, co k Dánsku patří. Moje nadšení bylo několikrát zmírněno tvrzením, že vlastně nic jako dánská kuchyň neexistuje. Přesto - nevzdávám se! Proto jsem byla nadšená, když jsme naplánovali večírek u jednoho vikinga v Kodani, během kterého jsme měli ochutnat Dány připravenou dánskou večeři. Tak asi tak. Typická dánská večeře se skládala z vařených brambor (pozor, to je prý jeden ze základů neexistující dánské kuchyně), jakési koprové omáčky/remulády, vepřového masa, které bych já osobně typovala na bok, ale bylo vysušené a hodně slané, takže chutnalo jako velký škvarek, a jablečného salátu, který obsahoval obrovské měsíčky jablek, červené cibule, citronovou šťávu a ocet. Žádná sláva, ale správný průzkumník se nevzdává po prvním nezdaru! 

Ve skutečnosti jídlo jako takové je tady poměrně velké téma. Vzhledem k množství zahraničních studentů, všech možných národností a kultur, se tady dá cítit a ochutnat ledacos. Já osobně se zatím velice často účastním rozhovorů s Francouzi, kteří si neustále zoufají a vzpomínají na vynikající francouzská jídla a potraviny. Protože sehnat v Dánsku normální chleba, dobrý bílý jogurt, nebo takovou obyčejnou věc jako je hrubá mouka je prostě nadlidský úkol (nebo prostě musíte jít do obchodů vyšší cenové kategorie a připravit si nabitou platební kartu). Věc, která mě osobně ale velmi potěšila, je, že tu není cenový rozdíl mezi "normální" a "zdravou" stravou. Celozrnný žitný chleba je tu vlastně nejlevnější pečivo, arašídové máslo je levnější než marmeláda (mmch. já si koupila vynikající malinovou marmeládu a za týden zlikvidovala víc jak půl sklenice), rukola, špenát a saláty jsou levnější než leckterá jiná zelenina a plnotučné mléko je to nejlevnější. Naopak coca cola, brambůrky a sladkosti jsou neuvěřitelně předražený. Vidíte tu logiku? :)

Jeden týden byla v kampusu akce StreetFood. Někteří stánkaři kempili dva dny mezi studenty a nabízeli jídlo, které se dá jinak najít v centru Kodaně. Využila jsem to jedno odpoledne jako příležitost dát si mezi vyučováním teplý oběd. Ceny byly samozřejmě vyšší než ve školní kantýně (o které bude snad řeč příště), a tak jsem se pečlivě rozmýšlela, co si dám. Burger z kachny, lasagne, nebo dánské ragú ... Jsem v Dánsku a zoufale toužím po dánské kuchyni, takže jsem se rozhodla pro poslední jmenované. Popravdě jsem moc nevěděla, co čekat, takže jsem byla dost překvapená, když pán začal nabírat jakousi polévku do papírového kelímku na pití. K tomu mi přidal pár kousků bagety a nůž ve tvaru lžičky. Zaskočená formou jídla a "velikostí" porce jsem si s obědem sedla na zem (přece jen se to jmenovalo StreetFood - nebo to bylo zamýšleno jako narážka na polévky, které se rozdávají lidem na ulici?) a pustila se s chutí do jídla. Chuť mě po pár soustech přešla, protože se jednalo o ne moc dobrou polívku. Zaskočili mě obrovské kusy mrkve (takové kusy dává do polívky naše mamka, ale po uvaření je nakrájí pěkně na kostičky), ale byla jsem ráda za cáry kachního masa, protože v té době (a vlastně ještě pořád) jsem byla živa jen z těstovin. Když jsem ale v necelé polovině kelímku narazila na celou drůbeží kost, přešel mě i ten zbytek chuti. Dožvýkala jsem zbytek bagety a smutně koukala po ostatních studentech, kteří se s viditelnou spokojeností ládovali burgrem.
Na ochutnávky dánských specialit byl bohatý i dnešní den, který jsem strávila vlastně celý v Kodani. Někde jsem četla, že za národní jídlo se tu dá považovat párek v rohlíku, který se po Kodani prodává všude. Jde vlastně o hot dog s typickým dánským červeným párkem, přelitý klasicky kečupem/tatarkou/majonézou/co chcete a zasypaný křupovou cibulkou. Tak jako bylo to dobrý, ačkoli mě to až tak neoslnilo, ale hlavně doporučuju si to dát jako svačinu, ne jako oběd :) Přestože ráno chcalo jako sv..a, tak nakonec to byl krásný den, který jsme strávili v muzeu a procházením se kodaňskými uličkami, návštěvou nejhezčí fontány a taky Malé mořské víly a zakončili jsme to ochutnávkou dánského zákusku - Flødeboller. Je to něco jako náš indiánek, jen nemá vespod piškot a pěna je trochu jinačí a s příchutí. V obchodě se dá vybrat z hromady druhů - s kokosem, malinový, pomerančový, borůvkový a různé druhy s lékořicí (protože lékořici prý Dáni zbožňují. To mi říkala naše Buddy, která ovšem lékořici nesnáší. Ale jinak se tu dá koupit hromada druhů lékořicových bonbonů, čokolád a dokonce i lékořicová zmrzlina.). My tentokrát vsadili na borůvkový v bílé čokoládě, a ačkoli to byla opravdu hodně sladká tečka, bylo to vynikající. Takže jsem už našla něco typicky dánského, co si dám příště s chutí znova. 

Farvel!