U nás v kuchyni: Dánské listy

čtvrtek 21. července 2016

Dánské listy - 7.díl

Je to tu! Nakonec ne 10., ale 7. díl dánských listů už píšu ze svýho vlastního opatovickýho pokoje. Deset měsíců uteklo jako voda, zejména těch posledních pár (což se odrazilo i na tom, že jsem přeskočila několik vydání listů). Omlouvám se za to, ale snad pochopíte, že v tu chvíli bylo prostě nejlepší si ten skvělej "erasmáckej" život užívat plnými doušky a jeho zdokumentování nechat až na pozdější, klidnou dobu. A tak jsme se nějak dopracovali, propsali a pročetli až k závěrečnému vydání. Tady je!

Rok v Dánsku byl užasnej a každej ten semestr měl něco do sebe. Zatímco podzim byl hlavně o družení se s buddy skupinou a babským plkáním s Matyldou, jaro se, březnem počínaje, tak rozjelo, že každej týden se vlastně jen mihl kolem a já procestovala a podnikla tolik věcí, že už mi to příjde jako roky zpátky, kdy jsme to byli s Ivetou v tom Finsku za polárním kruhem.

Jeden z největších zážitků z jarňáku byl pro mě asi Aarfest - nóbl ples pořádaný univerzitou. Abyste si udělali představu, na tom plese bylo 4 000 hostů (z nichž jeden byl člen královské rodiny). Celý ples začal pořádně drahou, čtyřhodinovou, čtyřchodovou večeří, kdy byly stoly jak v jídelně, přísálí, společenské hale, studentském klubu, knihovně i na chodbách, aby všechny ty jedlíky usadili. Ples probíhal vlastně v celé hlavní budově, na několika různých místech hrály různé druhy hudby, ale všechno to bylo propojeno typickým šíleným dánským tancem - Les Lanciers (nenechte se zmást francouzsky vypadajícím názvem). Tento tanec se Dánové očividně učí už na střední a je hodně populární. A taky je stejně praštěnej, jako dánskej humor. Abychom si mohli zatancovat i my, zahraniční studenti, týden před plesem probíhaly taneční hodiny pro všechny nadšence i prkna. (pro zajímavost) A ples sám o sobě byl prostě ... úžasný.

O tom, jaká významná a oblíbená akce to je, svědčí i způsob prodeje lístků, které šly vyloženě nadračku. Lístky se začaly prodávat v 9 hodin ráno, ale fronta se stála už od předchozího večera a celé to bylo pojato jako jedna velká nonstop party (chodbovice, dalo by se říct), kde jsme si "vystáli" náramek s pořadím do fronty. Můj měl krásné číslo - 400 ...

Dalším výletem, který jsme spolu s Ivetou na jaře podnikli, byl prodloužený víkend ve Stockholmu. V krosně jsem se táhla s teplým kabátem, ale nakonec jsme právě tam zažili první letní dny, teploty vysoko nad dvacet a obě jsme se pěkně připálili. Stockholm je krásný město, za sebe bych řekla, že ne s až tak typickou severskou architekturou (i když o tom by se dalo dohadovat). Každopádně nejkrásnější část, Staré město, jsme si prochodili pro velký úspěch několikrát a já si tam dala i své zatím nejdražší pivo v životě.

My měli vůbec obrovský štěstí na počasí. A to celej rok. Na podzim až tak nepršelo, v zimě skoro žádný sníh a květen - červen byly tak neuvěřitelně slunečný a teplý, že jsem domů přijela opálená jako nikdy. Ono když to má člověk k moři jen 5 km přes les, je tam skoro denně. A právě tyhlety výlety na kole přes nádherný deerpark, v dokonale letním počasí, až na pláž, kde to žilo, lidi grilovali, děti se cachtaly a všude byla taková ta dánská pohoda ... tohle mi prostě chybí :) To odpoledne, kdy člověk jen zaklepe spolubydlícímu na dveře, sedne na kolo a do půl hodiny se válí na rozehřátým písků a kochá se výhledem na švédský břehy ... Což mi připomíná, že poslední měsíc jsem rezignovala na své růžové dámské kolo, které se mě mimochodem pokusilo zabít, a s vypůjčenými koly jsem toho najezdila víc než za celý rok dohromady!

V jarním semestru se mi taky s návštěvami roztrhl pytel. Dorazily za mnou jak holky ze školy, tak ze školky, a na samý závěr dorazil i Otto XVI. s družinou. Průvodce Kodaní bych už mohla dělat klidně i profesionálně a ani po té době mě nepřestalo příjemně překvapovat, s jakou jistotou se těma uličkama proplítám bez použití mapy. Všechny památky jsem viděla tolikrát, že na samý závěr těsně před odjezdem, už ani nebylo potřeba žádné "loučení s Kodaní".

Vlastně nakonec jsem byla sama překvapena a dokazuje to, v čem mě např. rok v zahraničí změnil, že jsem neměla potřebu loučit se s místem, ale s lidmi, který jsem tam potkala. Těch deset měsíců jsem byla mnohem víc společenská a potkala spoustu úžasnej a milejch lidí, na který mám úžasný vzpomínky. Odpolední jedno pivko s Younesem před kontejnerem, výlety s Italama a Ismaelem, noční soukromé party s Quentinem a Andrejem, grilování se Švýcary, polštářová bitva a úspěšně neúspěšná silent disco party, mezinárodní večeře, lenošení s Janem na pláži, bouřka na Amager pláži, sledování fotbalu na velkoplošné obrazovce v centru Kodaně, Owenova mexická narozeninová oslava, která se protáhla až do 6 do rána ... Naskakuje mi to jedno po druhým a není možná vypsat to sem všechno, ale věřte mi, že to byl nezapomenutelnej rok.