čtvrtek 10. března 2016

Finská příloha dánských listů

Speciální vydání!! Před pár dny jsem se vrátila z úžasného výletu za polární kruh, a tak vás zahltím zážitky rovnou v samostatným díle. A rozhodně se to váže i k jídlu, protože jsme během pobytu v Laponsku ochutnali i tradiční severský jídla :)


Celá ta cesta se vyvrbila poměrně narychlo. Už od podzimu si pohrávám s myšlenkou vyrazit do Stockholmu, když už sedím takhle na okraji Skandinávie, a jedna moje česká spolužačka mi mezi řečí oznámila, že se chystá s dalšími studenty do Laponska, přičemž po cestě zpátky se zastaví i ve Stockolmu. Dala jsem tomu týden a nakonec jsem se přihlásila taky. A stálo to za to.
Pravda, že napětí jsme si užili hned od začátku, protože Iveta zmeškala odjezd vlaku z Kodaně. Ale díky neuvěřitelnému výkonu nás stihla dostihnout ještě při přestupu na letišti, kde jsme nasedli na vlak do Malmö a dál do Stockholmu. Noční cesta autobusem se nám pak protáhla o dvě hodinky, které jsme prostáli v koloně za autonehodou. Ale za sebe musím říct, že jsem si výhled z vlaku, resp. autobusu parádně užila. Všude jen samé lesy prokládané břízami, příroda a jen jedna dlouhá rovná silnice. Postupem času teplota klesala a množství sněhu rostlo. To bylo znamení přezout z tenisek do zimních.

Ráno jsme tedy dorazili do Korvaly, což je naprostý konec světa, ještě několik desítek kilometrů nad polárním kruhem. Ubytovali nás v malém rodinném kempu s nádhernou starou hlavní budovou. Po celou dobu pobytu jsme si mohli půjčit běžky, sněžnice nebo zkusit rybaření na ledu, i když nakonec jsme se všichni shodli, že tam žádný ryby prostě nejsou. Součástí areálu je taky chovná stanice psů. Když se vám takhle po ránu rozštěká 75 husky hafanů, je to zážitek. Všichni psi byli ale neuvěřitelně přátelští. Zatímco zapřahali do postrojů jednu skupinu psů, přivedli nám k podrbání jednoho lenocha, který se prý radši jen mazlí. Bylo možné se nechat spřežením svézt a je úžasný, jak rychle dokážou táhnout, i když mají na saních 3 dospělé lidi.

Okolí bylo nádherné. Celý areál se nacházel u velkého zamrzlého jezera obklopeného naprosto bílými lesy. Přiznám se, že největší obavy jsem měla ze zimy a mrazu, neboť jsem očekávala teploty kolem -13 stupňů, ale Laponsko příjemně překvapilo :) Většinou mohlo být tak -5 a vzhledem k tomu, že jsme celý den něco dělali, běhali na lyžích a zkoumali okolí, někdy jsem i sundala rukavice na zchlazení.
Jeden den jsme vyrazili ještě o něco dál za polární kruh, a to do národního parku Pyhä, kde se nachází i lyžařský areál. Kdo měl zájem, mohl si zapůjčit vybavení a několik hodin si zalyžovat, čehož např. využil mmj. i jeden Kolumbijec, který tolik sněhu nikdy dřív neviděl a na lyžích v životě nestál. My ostatní jsme vyrazili na procházku zasněženým národním parkem. Tipovala bych to tam všude tak na skoro 2 m sněhu, vzhledem k tomu, že značení bylo těsně nad ním. 

Dva večery jsme strávili v sauně, což bylo naprosto nejbožejší ze všeho, protože chladit jsme se chodili do zamrzlého jezera!! Před prvním pokusem jsem tomu moc šancí nedávala, ale bylo to opravdu vynikající. Poslední večer už jsem si dala i pár temp a vydrželi jsme ve vodě dostatečně dlouho na skupinovou fotku :) Taky se musím pochlubit, protože my český holky jsme v tý ledový vodě vydrželi ze všech nejdýl. Ostatní s křikem běželi ze sauny do vody, skočili do vody a s jekotem zase vyskočili a utíkali zpátky. 
Polární záři jsme neviděli. Jako takovou. Krásnou, ostrou, jako na fotkách. A to proto, že bylo každý večer zataženo. Ale já si stojím za svým, že jsme ji přece jen první večer viděli, nad obzorem nad jezerem. Bylo to jako barevné světlo za kouřovou clonou z mraků, zelené, které se pohybovalo a párkrát lehce změnilo barvu. Objevilo se ale z jižní strany. Prý jsme už ale byli tak na severu, že jsme viděli polární záři i z jihu :)
Každý večer jsme měli společnou večeři v hlavní budově, takové krásné dřevěné chajdě, kde domácí chodili v tradičním oblečení. První večeře byly klasické masové koule s brusinkami a bramborovou kaší. Byl to první večer, teplé jídlo po delší době a nikdo z nás nečekal, že se bude pokračovat dezertem. Ale ten byl tak vynikající, že plné břicho šlo prostě stranou. Byla to hustá, sladká, malinová omáčka s poctivou smetanou uprostřed! Druhý večer se Američani těšili na mac'n'cheese, neboť to tak z dálky opravdu vypadalo. Byly to ale brambory se šlehačkou a kousky lososa. Tentokrát jsem s tím počítala a nechala si místo na dezert, kterým byl speciální domácí sýr, pečený v troubě, posypaný skořicí a podávaný se sladkou omáčkou z bobulí. Sýr chutnal opravdu zvláštně, protože neměl sám o sobě nijak výraznou chuť, a přitom to díky skořici a omáčce bylo krásně sladký. K poslední večeři nás lákala parádní sladká vůně linoucí se z kuchyně. Hlavním jídlem byla bramborová kaše s trhaným sobím masem. I k tomu se podávaly brusinky. Musím říct, že to bylo vážně skvělý. Nejsem odborník, ale za sebe bych řekla, že to chutnalo jako něco mezi hovězím a vepřovým. A dezert byl nadýchaný táč s rybízem a domácí šlehačkou. Takže je asi jasný, že jsme každý večer už od pěti poslintávali a přemýšleli, co bude ten den k jídlu :)

V sobotu jsme se pak vydali z Korvaly do Rovaniemi, města, které leží přímo na polárním kruhu a kde se nachází Santova vesnice. Jako zastánce Ježíška mě to tolik neoslnilo a dokonce mě lákala myšlenka stáhnout Santovi při společné fotce čepici (možná i s vlasy) z hlavy. Vyměkla jsem ... Nutno ale říct, že spousta lidí ze skupiny se na to těšila a bylo by nefér jim tu fotku zkazit (taky mě s nima ještě čekal víc jak jeden den a nemusela bych to přežít ve zdraví). A ono taky fotka se Santou je pěkně mastná záležitost. Jak prohlásila jedna slečna - aspoň víme, kde na ty dárky bere prachy. 
Cesta zpátky se taky neobešla bez komplikací. Někdy nad ránem, kdy to vypadlo, že do Stockholmu dorazíme už po 7 ráno, měl náš autobus poruchu. Dojeli jsme pomalu na benzinovou stanici necelý dvě hodiny od hlavního švédskýho města a tam čekali na náhradní spoj. Čekali jsme skoro 4 hodiny ... Ale! Nám to náladu nezkazilo. Společnost byla dobrá, ve výsledku to nebyla ničí chyba a ono nakonec stejně bylo celkem hnusně, takže místo sedmi hodin ve Stockholmu to byly jen tři. Každopádně centrum města je nádherný a já se tam doufám ještě během jara podívám. 
A tím se tak nějak dostávám na konec. Celkem to bylo 6 dní. Dohromady 3 700 km. 75 psů. A největší kosa byla -16 stupňů. Stálo to za to :)

Jako hudební vložku tentokrát přidávám Sofii Jannok. Ochutnejte taky trochu Sami kultury :)

1 komentář: