Stůňu. Ano, zase. V tomto školním roce už podruhé. Prostě se tomu nedá ubránit, když kolem Vás padají děti jako hrušky. Tenhle bacil je ovšem velmi vytrvalý. A tak po třech dnech poctivého ležení a pocení Paralenem, pití bylinek a užívání cibulového sirupu mám pořád velký knedlík v krku, díky němuž je pro mě každé polknutí utrpením, zjišťuji, že se tentokrát asi antibiotikům neubráním.
Každopádně člověk jíst musí, že. Recept, který Vám dnes budu servírovat, jsem objevila v práci v časopise (kde asi tak ten časopis mohl ležet, že? ;-). A přišel mi jednoduchý. Tak jsem se rozhodla ho vyzkoušet. To jsem ani netušila, jak dobře jsem udělala. Protože brambory jsem mohla škrábat v sedě a zbytek nebyl náročný. Za necelou hodinku bylo hotovo a já mohla zpátky do postele. Tentokrát bylo menu bez polívky a desertu, ale to doufám pochopíte.
