 |
| zdroj |
Když je člověk bezdětnej, často nemá potřebu se někde písemně vykecávat. Když jsem byla bezdětná já, měla jsem ve svém diáři pro své přátele opravdu hodně zabookovaného času. Sice člověk lítal jako hadr na holi, ale bylo to lítání povětšinou mezi jednotlivými přáteli, se kterýma se takříkajíc vykecal. S novorozencem to taky ještě šlo. On totiž dost leží a spí, takže čas pořád ještě dost patřil mně. I když najednou jsem zjistila, že většina kamarádů žije svůj volný čas v době, kdy já už koupala robě. Takže s vykecáváním to šlo lehce z kopce. A když se Otík naučil chodit a začal mít potřebu aktivního pohybu na hřišti, tak se můj styk s přáteli téměř utnul. Nejde o to, že bych teď neměla přátele. Mám je furt, ale prostě se teď moc nevídáme. Ale i kdybychom se nakrásně vídali častěji, bude to jedno, protože pozornost udržím jen dokud Otík nevyleze/nevleze/nepřeleze/nevylije/nerozbije cokoli a na cokoli. Mateřská je super a já si ji užívám každej den, ale tohle mi chybí. To vykecat se o věcech, nad kterýma přemýšlím, když je chvilka.
